Když jsem si jako dědictví po babičce ukořistila tlustou kuchařku o více jak tisíci stranách, měla být jen součástí dědictví, sedět na poličce a vytahovat se nad mladšími kuchařkami. Poměr sil se na vahách kvality přesunul k mladším exemplářům, když jsem zjistila, že je z roku 1968. Představovala jsem si v tuku plovoucí smažené obludnosti, všechno s máslem nebo sádlem a navrch ovoce jenom z kompotu. Moje ješitnost i moje moderní frikulínské kuchařky dostaly na frak hned při první příležitosti. Když jsem hledala recept na lívance, internet mi jich nabídl hromadu a většina byla v něčem divná. Neuměla jsem sice recept nazpaměť (proto jsem ho hledala), ale věděla jsem, že takhle je maminka ani babička nedělaly. Moje moderní kuchařky zklamaly, lívance pravděpodobně považují za přežitek. Odhodlala jsem se o radu požádat nejstarší zástupkyni na poličce a byl tam! Přesně ten recept, který jsem znala od dětství, a neplaval v tuku ani se na něj nedávalo kompotované ovoce.

Z relikvie se stala nejoblíbenější kuchařka, a když jsem se pustila do dobrodružného světa dortů, vzpomněla jsem si na ni znovu. Vytunila jsem podle ní svůj piškot a objevila tradiční, dnes skoro zapomenuté krémy. S mírnou nedůvěrou jsem pomalu zkoušela různé triky v prokrajování a zdobení a většinu jsem si oblíbila pro jejich spolehlivost a jednoduchost.

V době, kdy si kuchařské recepty, tipy a triky na přípravu a úpravu dortů můžete pustit na videu, na blogu nebo v diskuzích, jsem hrdá na to, že mnoho těch „novinek“ už znala moje babička z Velké kuchařky.

V obměnách svých nebo upravených receptů se proto budu k této kuchařce vracet a nabízet její alternativy a zlepšováky. Vy mi napište, jestli máte doma také nějakou tu archivní kuchařku, na kterou nedáte dopustit, a přidejte svoje oblíbené triky a nápady.